5 Talamanka
11. 4. 2010
Dopis č.5
Talamanca
Rezervace Talamanka je poměrně rozsáhlé území s malými komunitami. Místo vesnic tam mají komunity a každá komunita má svou samosprávu. Doprava je zajišťovaná tam kde to jde, starými autobusy, po řece loďkou tzv. lančou. Lanča je vydlabaná z jediného kmenu. Dříve se dělaly tyto loďky ručně, dnes na to mají speciální pilu. Samozřejmě, že majitel autobusů (takový vehikly jste neviděli), a majitel loděk jsou dobře situovaní, mají stálý a poměrně vysoký výdělek. Jinak se jezdí po cestách malým náklaďákem, nebo na kole, na koni a pěšky. Kolem komunit je mnoho banánových polí. Z prodeje banánů bývali domorodci živi, ale v posledním roce nic pořádně neprodali, protože je válcují nízkými cenami velké banánové společnosti. Také tam rostou kakaovníky, chlebovníky, divoké citrusy a spoustu neznámých ovocných stromů. Palmy a pralesní stromy a vysoké rákosí jako bambus, které se využívá na konstrukci při stavbě střech. A také vavřínové stromy, které se kácí na stavbu domků. A široký strom, ze kterého se z jediného kmene dělají loďky, tedy lančy. V okolí komunit se volně popásají koně, krávy, prasata. U domů jsou psi, slepice, kačeny, prasata. Domy jsou většinou vyvýšené, na kůlech, takže se tam například nedostanou zmije. Pod obytnou částí, pod domem, jsou domácí zvířata. Takže prase vám chrochtá pod nohama a bláznivý kohout kokrhá celou noc pod vaší postelí. Pitná voda je z řeky, přečištěná v cisternách. V komunitě najdete školu, nějaký domek kam občas jezdí ordinovat doktor, pár krámků a policistu. V komunitě kde jsme bydleli, byla i katolická církev, svědkové Jehovovy a sekta Bahai.
Domorodci se na cizince tváří nezúčastněně. Někdy mají takové důstojně kamenné tváře, jak jsme zvyklí z filmů o indiánech. Pokud jste ovšem mezi přáteli, a my jsme se pohybovali mezi křesťany, pak jsou sdílní a rádi si povídají a očekávají to samé od vás. Takže je nezdvořilé na otázku odpovědět jednou krátkou větou. Bri bri mají uhlově černé pevné vlasy, tmavé oči a zářivě bílé zuby a mají tmavší kůži než Kostaričani. Ženy se oblékají hezky a potrpí si na to dobře vypadat. Muži chodí oblečeni pracovně, většinou pracují na poli banánů, nebo kukuřice, nebo rybaří, nebo kácí dřevo. Buď chodí bosí a to i do pralesa, nebo nosí holinky.
Do Talamanky nás doprovázel Melvin. Náš bratr v Kristu, misionář a učitel Písma. Melvin je skvělý průvodce. A to je k nezaplacení. Také léta v Talamance pracoval na Božím díle, takže tam zná mnoho křesťanů a má tam přátele. Vyjeli jsme z Rodrigova ranče v pondělí brzo ráno. Asi po 80 kilometrech, blízko Limonu, najednou přestal jít motor u auta a ne a ne ho nastartovat. Chvíli jsme čekali, až motor zchladne a nic. Pak Melvin volal nějakému mechanikovi, ale jeho rady nepomohly. Jediné co jsem potřebovala vědět jasně, jestli ta přestávka je od Boha, jestli se máme vrátit, nebo jestli máme jet do Talamanky. V modlitbě jsem slyšela, že je Boží vůle, abychom do Talamanky jeli. Takže následovala modlitba víry. Za chvíli zastavil u nás taxík. Řidič ochotně radil a pomáhal a podařilo se mu auto nastartovat. Zbyndu a mne posadil do taxi a Melvin nás autem následoval do nedaleké opravny aut. Tam nám auto spravili. Taxikář nechtěl nic a opravář chtěl koupit limonádu. A taxikáři a opraváři tady, jsou jako u nás, takže to byla mimořádná Boží přízeň. Dali jsme jim malou finanční odměnu a letáček a jelo se dál. Jeli jsme kolem krásných panenských pláží na pobřeží Atlantického oceánu. Na silnici bylo spoustu bílých fleků jako od omítky. Melvin nám vysvětlil, že to jsou rozjetí krabi. Připomnělo mi to chodník u zastávky metra I.P.Pavlova v Praze. Tam je taky plno menších bílých flíčků, ale to jsou uschlý žvýkačky.
Autem jsme dojeli až do přístavu Suretca. Ze Suretcy odjíždí lanča. Lančou jsme pluli proti proudu asi 40 minut. Řeka teď nebyla vysoká, ale proud je rychlý a místy nebezpečný. Vzali jsme si Tyamin. Ten jsme pak brali každý den. Tyamin je prášek na povzbuzení, aby člověk nebyl ospalý (např. studenti při studiu). Jeho vedlejší účinek je, že člověk se potí a pach z potu z tyaminu odpuzuje komáry a bodavý hmyz. Taky jsme používali repelent. Tyamin se používá pouze při krátkodobém pobytu v oblastech, kde je hodně moskytů neboli komárů. Při delším pobytu se používá jen repelent a tělo se časem přizpůsobí. My jsme byli v Talamance mimo období deštů, což mimo jiné znamená málo komárů. Důvod naší expedice do Talamanky byl ten, že se chystáme na pobyt v Nikaragui, v zoně Rio Bocay. A tato zona je velmi podobna zoně v Talamance. Takže abychom my Evropani, zvyklí žít ve městě, měli vůbec nějakou reálnou představu o deštném pralese a horách a způsobu života tam. Také pro nás bylo důležité mluvit s místními křesťany o Božím díle mezi lidem Bri bri. Tedy o misionářích, o církvích, o tom jaké jsou jejich problémy. Co bylo uděláno dobře a co by mohlo být uděláno jinak. Pastor Henry, u kterého jsme bydleli, nám řekl, že největší problémy teď momentálně mají s rozpadem manželství a s mládeží. Takže je potřeba hodně vyučovat o manželství, o věrnosti a zodpovědnosti a mládež motivovat, aby je nepřitahoval svět a jeho nástrahy, jako alkohol a drogy.
Co se týká misionářů, je rozdíl usadit se v komunitě a s místními žít. Takto tam v 60. letech asi 30 let žil kostarický misionář. Za jeho působení se ke Kristu obrátilo asi 120 lidí. Dodnes na něj s láskou a úctou vzpomínají. On také přeložil Bibli do bri bri. Nebo je možné tam přijet na pár dní sice jako misionář, ale v podstatě zástupce určité církve, která si tam chce dát svou vlajku a realizovat své projekty a v podstatě k tomu místní lidi použít. Takoví misionáři většinou mají dobrý úmysl a úpřimnou touhu pomoci. Je dobré, že pomohou koupit motor do loďky, nebo auto, centrálu na elektřinu, postavit most nebo postavit církev. Může se však stát, že místní pak stojí jen o materiální pomoc a vidí misionáře jako zdroj této materiální pomoci. Další věc, která nadělá mnoho zmatků je, že když misii zašťiťuje jedna jediná církev, potom může být tendence, že tato církev chce diktovat a velet. Jenomže praxe ukázala, že se nedá importovat to, co funguje v církvi ve městě, a uměle to napodobit v úplně jiných podmínkách. Konkrétně různé církevní programy a způsoby. To, co nikdy neselže je Kristus. Apoštol Pavel, ačkoliv budoval učedníky a vzdělával církve, řekl, nechci mezi vámi znát nic jiného než Krista ukřižovaného. A také, že to co buduje, je láska. A to stále platí.
CHCEŠ KÁZAT V CÍRKVI? MUSÍŠ VE TMĚ PŘEBRODIT HORSKOU ŘEKU.
Pastor Henry, u kterého jsme byli 3 dny na návštěvě, bydlí ve vesnici, tedy v komunitě Zepeque II. Má moc milou ženu a 5 dětí. Nejstarší dcera studuje. Církev Coroma, kterou Henry pastoruje je však v jiné vesnici. Cesta tam trvá asi 40 minut. Jde pěšky a pak musí brodit asi 15 metrů řekou. Řekl nám, že v tomto období je řeka asi tak do pasu. Nebezpečné jsou velké kameny pod hladinou a poměrně silný proud. Takže se řeka přechází našikmo. V období dešťů je hladina vysoká, proud silný a navíc jsou v řece kmeny stromů. Henry takto chodí do církve 2x týdně a pastoruje už 14 let. Ve středu je shromáždění večer po práci a v neděli je dopoledne. Takže Henry ve středu pracuje buď na banánech nebo na pile. Odchází brzo ráno v 5.30 z domova, přijde odpoledne a pak jde do církve. Vrací se v noci.
Pastor Henry je velmi šikovný v práci se dřevem. Je velmi požehnaný, takže dostal darem pilu, auto atd. Pila má speciální nástavec, takže rovnou z kmenu se řežou různě silná prkna a z nich se hned může stavět dům. Henry umí dobře stavět domy, udělat stůl a nábytek. Postavit dům mu trvá asi tak 3 dny. Takže pokácí stromy, nařeže dřevo a postaví někomu dům. Je vřelý a věrný křesťan. Každý o něm říká, že má úžasná kázání a že se s tím už narodil. Co je pro nás neobvyklé je cesta, kterou musí vykonat, aby došel do církve. Dochází do církve za každého počasí.
Říkal, že už se málem 2x utopil. Jednou ho vzala řeka pod hladinu, a když vyplaval, ve tmě se vůbec neorientoval. Stmívá se kolem 18 hodiny, a když prší, tak ještě dřív. Protože většina mužů je přes den na poli, je středeční shromáždění až po práci. Tam, co Henry přechází řeku, se nedávno jedna žena utopila. Člověk si řekne, proč se tedy nepřestěhuje i s rodinou do vesnice Coroma, tam kde má církev. Protože veškeré pozemky, tedy pole i pozemek, na kterém má dům, má v Zepeque. Takže by stejně musel denně brodit řeku, aby mohl pracovat. Nebo si člověk řekne, proč nepřenechá církev v Coromě někomu místnímu a nezaloží jinou církev tam, kde žije? Protože to už udělal, dal autoritu starším a pomocnému pastorovi a docházel jen v neděli. Jenomže se přihodilo tolik problémů, že na to místní nestačili. A pastýř neměl to srdce je tak nechat. Rád by církev někomu zkušenému předal, ale zatím se nikdo nenašel.
Přijeli jsme v pondělí a hned bylo domluveno, že ve středu s ním do církve půjdeme a Zbynda tam může kázat. Těšili jsme se. Ale kdykoliv jsem se za to modlila, vnímala jsem, že tam nemáme chodit. Nakonec ve středu pastor přišel z práce velmi pozdě, už byla tma a lilo jako z konve. V církvi zrovna řešili nějaké vážné problémy a on slíbil, že určitě přijde. Takže šel Henry a Melvin. Melvin měl baterku tzv. čelovku. My jsme zůstali doma s Henryho rodinou. Bratři se vrátili pozdě v noci. Druhý den jsme se dozvěděli, že vody bylo po ramena. Člověk se celý svlékne a s rukama nad hlavou brodí řeku. Oblečení a holiny si nese v rukách. Kázání bylo mocné a církev byla povzbuzená a motivovaná pokračovat v Božím díle navzdory problémům.
Henryho manželka nám řekla, že banány jsou jejich chleba. A opravdu. Nikdy jsem nejedla tak dobře usmažené banány, jako je umí udělat Jamilet. Jamilet je výborná kuchařka. Když jsme k nim poprvé dorazili, chtěla jsem prolomit počáteční bariéru nedůvěry a tak jsem prohodila něco vtipného. Týkalo se to komárů a prasat. Jenomže mě nenapadlo, že by to mohli vzít z jiné strany a mohlo by je to urazit. A to bylo to, co bych nikdy nechtěla. Ještě že tam byl Melvin a trapas vysvětlil. Omluvil nás, že jsme cizinci. Nakonec, věřím, jsme se docela skamarádili. Zbynkovi říkali Piňa, což je ananas. Na konci pobytu jsme jim dali drobné dárky. Henry dostal kšiltovku od Mirky z Pardubic, děvčata něco pro ozdobu a kluci píštalku a propisku. Když přišlo loučení, byla jsem v rozpacích. Protože den předtím jsme měli společně s rodinou dobrý a vřelý čas plný smíchu. Kostaričani jsou při loučení srdeční a objímají se a líbají na tvář. Jenomže Melvin nám neřekl, že u Indiánů to tak není. Ráno hodil batoh na záda a utíkal na autobus. My jsme se loučili a rodina byla podivně odtažitá. Nerozuměli jsme tomu. Až později nám Melvin vysvětlil, že Indiáni se neloučí.
Hned na začátku našeho pobytu jsme jim poděkovali, že nás přijali a že pro nás je to neocenitelná pomoc a zkušenost pro naší misii v Nikaragui. Zároveň si tuto cestu Bůh použil i pro Melvina. V posledních letech došlo k různým nedorozuměním a toto byla příležitost jak udělat čáru za minulostí a připravit prostor pro pokračování Božího díla v Talamance v budoucnosti. Navštívili jsme komunitu Suidi, kde pastoruje Henryho tatínek Merardo. Henryho tatínka získal pro Krista právě onen misionář, který v Talamance roky a roky žil. Henryho tatínek léta vedl v církvi v Coromě dětskou službu. Také brodil řeku a nachodil spoustu kilometrů. Nakonec ho Bůh povolal pastorovat církev v jiné komunitě naproti přístavu Suretka. Pro nás bylo velmi silné setkání s Marií a jejím mužem Richardem a se sestrou Marie, která se jmenuje Zorajda.
Marie a Richardo jsou pomocní pastoři v církvi u Merarda. Richardo a jeho děti slouží ve chvalách. Zároveň mapují tzv. bílá místa v Talamance. Talamanca má 23 komunit a v každé z nich je asi 150 lidí. Křesťanská církev je asi tak v 5 nebo 6 komunitách. Do mnohých komunit vysoko v horách ještě evangelium neproniklo a je potřeba tam jít. Marie a Richardo odchází ve čtvrtek vysoko do hor a tam zůstávají v jedné z komunit do neděle. Založili tam před nějakým časem církev. Nevím, jestli tam chodí co 14 dní. Nebo každý týden a navečer jsou ještě na shromáždění u Merarda.
Melvin dal Marii peníze, aby mohla koupit kávu a sušenky a něco k obědu. A Marie nám připravila skvělý oběd. Pečené banány, rýži a kuře a ryby, které nachytal její muž tzv. tilapie. Měla jsem s sebou háčky na ryby ve staré bílé krabičce stylu made in czechoslovakia. Háčky byli od Vojty z Příbrami po jeho babičce. Tak jsem je s radostí vytáhla, jako dárek, jenomže ouvej. Všechny háčky, na které loví domorodci Bri bri mají očka, to je přece jasné. A tyhle háčky očka nemají. Nejdřív se tím všichni dobře bavili, že je to nějaký podfuk a šmejd, ale přišla má chvíle, že jim ukážu rybářský šejkspírův uzel, který jsem si před odjezdem pilně nacvičovala. Jenomže další ouvej. Měla jsem mastné ruce od oběda, a vlasec byl o hodně tlustší než háček. A já ten uzel ne a ne udělat. Pak jsem v té nervozitě úplně ztratila jistotu a zkoušela jsem to vázat odshora dolů nebo od zdola nahoru a nic. Nakonec řekli, že více méně tuší ten systém jak to uvázat a že na to přijdou. Amen.
Zurejda sestra Marie, mě fascinuje a chovám k ní obdiv a úctu. Ačkoliv jsme se viděli jen moment už jsem o ní hodně slyšela. A nechala jsem si od ní vyprávět o cestě, kterou podnikla pro evangelium. Zurejda byla v čase naší návštěvy na poli mezi banány. Běželi pro ní, že jsou tam misionáři z Čech a že s ní chtějí mluvit. Přišla rovnou z práce s mačetou v ruce. Zurejda miluje Pána Ježíše a leží jí na srdci místa v Talamance, kam ještě neproniklo evangelium. Společně s průvodcem se tedy vydala malá výprava domorodých křesťanů jednoho dne vysoko do hor. Vyšli v 6 hodin ráno a do vesnice dorazili v 17 hodin večer. Cesta vede strmými srázy, kde stoupání je téměř kolmo vzhůru. Žádná lana. Je potřeba brodit několikrát řeku. Při stoupání si Zurejda neskutečně namohla svaly na nohou a při přechodu řeky si nohy do krve otloukla o kameny v řece. Nahoře jsou lidé soběstační. Mají políčka, zvířata a loví zvěř. Nejsou tam už žádné krámky, takže je tam nedostatek základních hygienických potřeb, není tam možnost koupit kávu, olej, sůl, cukr a podobně. Zurejda říkala, že když se z výpravy vrátila, týden to odležela a to jak zdůraznila je místní… takže zvyklá chodit a brodit řeky a odolávat vedru, dešti a komárům. Víc a víc chápu, proč se mnohým křesťanům do takových podmínek nechce, a víc a víc si vážím takových světu neznámých misionářů jako je Zurejda. Věřím, že stojí za to podniknout takovou cestu pro Ježíše a pro evangelium a pokud to jde usadit se nahoře a nějakou dobu tam zůstat. Znamená to mimo jiné mít finance na živobytí. Protože místní, kteří žijí dole, skoro žádné peníze nemají, musí pracovat na svých polích nebo rybařit, aby zajistili rodinu. A tak nemohou jen tak odejít od rodiny na půl roku vysoko do hor. Kdyby tam někdo šel, potřeboval by svolení místní rady, možná by mu dovolili postavit nějaký domek a asi by si koupil nějaké slepice od místních nebo krávu a tak by se tam mohl postupně usadit. A získat vesnici pro Krista.
Jak don Romulando přijal Ježíše Krista
Pastor Henry nás vzal nahoru do Oro chico. To je území nad vesnicí kde bydlí. Bez auta se tam jde asi 4 hodiny, autem jsme jeli asi 40 minut. Cestou nám ukázal camíno do Zapote. Tedy stezku, která vede do komunity Zapote, kde ještě není církev a je potřeba tam jít zvěstovat evangelium. Na fotkách na www uvidíte i začátek stezky. Zaparkovali jsme auto před opuštěným domem. To je místní ordinace. Občas sem přijede doktor. V dáli za ordinací je další dům, ve kterém je veřejný telefon. Měla jsem s sebou letáčky.
„Kdo tam bydlí?“ „ Jeden starý muž se svou rodinou, don Romulando.“ „A pastore myslíš, že umí číst?“ „ Věřím, že ano.“„Pojďme ho navštívit a dáme mu letáčky“ „OK.“ Šli jsme. Pastor Henry, Melvin, Zbyněk a já. Když už jsme byli blízko domu, vyběhla proti nám smečka psů. Napočítali jsme jich 10. Zastavili jsme se a psi nás obklíčili a štěkali a štěkali. Pastor volal na majitele domu a přátelsky ho zdravil. Očekávala jsem, že z okna nebo z verandy na psy někdo zavolá, protože bylo jasné,
že je v domě více lidí a byli vidět i děti. Člověk by si myslel, že budou na návštěvu zvědaví a zkrotí si psy. Ale nic takového, nechali to být. Čekali, co bude.
Kluci se odvážně dali do pohybu směrem ke vchodu do domu a já zůstala stát uprostřed psů. Člověk by si v takovou chvíli přál být neviditelný. Zbyněk se pro mne vrátil, vzal mě za ruku a prošli jsme spolu. Uf. Uf.
Don Romulando se dal s námi do řeči. Pastor nás představil jako misionáře z české republiky a já už dělám takové nacvičené gesto s protaženým o jako že jsme z mooooooc daleko. Ve španělštině to je protažené u muuuuuuuy lejos. Na druhé straně atlantického moře. 6 týdnů lodí. (takový čas odhadl Melvin, který na zaoceánských lodích pracoval) To na lidi dělá dojem, že jsme přijeli z takové dálky. A když jim řeknete, že jste přijeli kvůli nim, že Bohu na nich záleží, většinou to v nich pracuje. Neměli jsme v úmyslu tam kázat, jen jsem tam chtěla nechat letáčky. Pastor se houpal v houpacím křesle, Melvin se pohodlně usadil v širokém dřevěném křesle a nechali nás mluvit. „Čekoslovakia? To přece známe z riflí. Hm, kdo ví kde to je“ řekl Romulando. A já přemýšlela, kdy se u nás vyráběli rifle. Ale nechala jsem to být, protože kluci mu přizvukovali. „ No jo, z riflí.“ Později mi vysvětlili, že rifle je puška. Pan Romulando řekl: „chtěl bych slyšet jak zní váš jazyk.“ Řekla jsem Zbyňkovi, řekni něco v češtině, a bingo najednou se mi to propojilo a řikám, kaž, já tě budu překládat. Takže Zbyněk kázal o Ježíši, o ukřižování a vzkříšení já jsem pak k tomu něco přidala, tak jak jsou zvyklí se tu vyjadřovat a zeptali jsme se Romulanda jestli je připraven přijmout Krista. Řekl, že ano. Modlili jsme se s ním a pastor Henry se spokojeně usmíval v houpacím křesle. Dali jsme Romulandovi letáčky a Romulando si přál, aby nám mohl požehnat a poděkovat Bohu za návštěvu. Jeho modlitba byla v jazyce cabécas. Henry rozumněl jen tomu, že za nás děkuje. Dona Romulanda na fotkách nenajdete. I když jsme měli foťák s sebou, v takových slavných chvílích se fotit nedá. Když jsme odcházeli, psi nás už nechali na pokoji. Henry se z toho moc radoval a později i jeho tatínek. S panem Romulandem hodně mluvili a svědčili mu, ale dlouho odolával. Pastora Henryho jsem poprosila, ať se někdy za Romulandem podívá. Pak jsme se šli vykoupat do nádherných průzračně čistých horských tůni na řece Telire.
V Talamance jsme byli 3 dny a 3 noci. Získali jsme alespoň velmi jednoduchou, základní představu o životě v komunitách v deštných pralesech. Veškeré výdaje jsme platili my i Melvin. A velmi nám pomohlo, že nás Rodrigo vzal na svůj ranč, odkud je to do Talamanky blíž. Také nám půjčil auto. Přesto nás cesta a krátký pobyt stál asi 100 dolarů tedy asi 1 850 korun. To je pro vaší představu o našich výdajích. Pastor Henry nám řekl, že kdybychom chtěli v Talamance sloužit, že nám postaví dům. Samozřejmě, že by to musela schválit místní rada atd. Ale když Bůh otevře, žádný nezavře. A my věříme, že Bůh nám otevřel dveře v Nikaragui. Jistou výhodou naší misie je, že nejsme místní tedy Kostaričani, takže nejsme zamotaní v tom, kdo je Pavlův a kdo je Apolův. My jsme jasně Kristovi a to, že nás Bůh vyhlédl uprostřed Evropy a dostal nás až sem, je samo o sobě pro místní lidi svědectvím. Také nepřicházíme s žádným projektem a s kufrem plným dolarů. Ale s prostým a mocným zvěstováním Krista. A to nám otvírá srdce opravdových křesťanů i srdce těch, které si Bůh vyvolil ke spasení.
Fotky z Talamanky najdete na www.misie.estranky.cz v rubrice fotoalbum, v oddíle střední amerika.
Náhledy fotografií ze složky talamanca
