misie río Bocay srpen 2010
23. 8. 2010
dopis č.14
Milovaní,
děkujeme vám všem za modlitby. Na našem misijním výjezdu do komunity Amak jsem si znovu uvědomila, jak se člověk pohybuje v naprosto neznámé zoně a neznámé kultuře a setkává se s úplně neznámými jevy, jak člověk vykročí ze světa známých jistot, nemá nic než Boha, Ježíše a Ducha svatého, nic než víru a důvěru. Jakoby neviditelného viděl, jak je psáno. Vaše modlitby nás pronesly vítězně. Děkujeme.
Kousek vzdáleného domova a bývalých jistot.
Nemluvím teď o jistotách sociálních, zdravotních, finančních atd. spíš o tak prostých věcech jako jsou vůně, chutě, předměty, které člověk používá.
Dostali jsme v balíčku polévky v sáčku a gulášová polévka byla roztržená. Asi na celnici ochutnali a tak jsme neodolali a……v domku zavoněla známá vůně. Nebyla majoránka a nic se tady nepodobá našemu chlebu, ale byla gulášovka. Ta vůně…Taky byla studentská pečeť. Hmmm ta chuť. Nesla jsem jí slavnostně na jednu skupinku, že se stou vzácností podělím a ona se skupinka nekonala. Škoda. Chtěla jsem si schovat alespoň obal, že ukážu kamarádům, jak vypadá čokoláda, ale zapomněla jsem a obal vyhodila, tak jak je člověk zvyklý. Přišla měchačka na bramborovou kaši. Tak byla bramborová kaše. Brambory jsou tady docela drahé, ale my měli kaši. A taky pudink. A na stěně máme dětské obrázky českých domečků. A posloucháme české chvály. A moc mě potěšilo trsátko na kytaru a Zbyna dostal štětku na holení a barbus. A šípkový a urologický čajík. A taky jsme dostali difusil na vši. Díky Bohu jsme vši nedostali, ale jeden difusil už jsme zaseli právě v komunitě na río coco. A Zbyňa měl velikou radost z malé modré gedeonky. Říkal, tolik jsem jich rozdal a teď mi přijde jedna v balíčku. No to ho úplně vzalo. Takže kousek česka v Nikaragui.
Ale vy se určitě těšíte na zprávy z misie na řece Bocay, tak začnem přípravami.
Dárky
Pastor z komunity Amak nás minule poprosil o tzv. Thompsonovu Bibli. Neměla jsem ani ponětí, co že je to za mimořádnou Bibli, ale objednali jsme jí a přišla. Krásná nová v kůži se zlatou ořízkou. Je dobře přehledná pro studium, mesiánská proroctví a zaslíbení jsou psána červeně atd. ani jsme si Thompsonovu Bibli neprohlédli, protože byla originál zabalená. Stála přes 800cordob a tedy asi 750kč. V Čechách by taková mohla stát kolem 1500 kč.
Ještě jsme vzali španělskou studijní Bibli i s konkordancí co jsem si jí nedávno pořídila. To byl dárek pro jiného pastora Mayangna. A pak jsme nakoupili potraviny jako dárek, česnek, cibuli, cukr, med, kafe, bonbony a různé praktické věci. A taky jsem přibalila korálky a drobnosti z Čech a pár sešitů a propisek. Chtěli jsme vzít sekeru pro náčelníka komunity Puluguas, ale nakonec jsme jí nevzali a už víte, že do komunity jsme se nedostali. Na příští výpravu nás poprosili o struny na kytaru, brýle a gumové rybičky.
Studenti
Tentokrát jsme se přidali ke skupině 10 studentů z Managui z biblické školy. Škola se jmenuje univerzita Martina Luthera. Studenti jsou současní i budoucí pastoři a služebníci v církvi. Mladí i starší. Součástí studia je i předmět misie a tak tento misijní výjezd byl vlastně pro studenty povinný pro splnění požadavků školy. Od služebníků hl pastorů se v asambleas de Dios vyžaduje studium biblické školy trvá 3-5 let a studenti si na diplomu velmi zakládají. Většinou si k „promoci“ pořídí slavnostní zlatý prsten. Snubní prstýnky se tady nenosí, protože to není místní zvyk a je to drahé. Ale k ukončení školy se velký zlatý prsten pořizuje často a k tomu pamětní fotka v taláru a s čtvercovou krabicí se střapcem na hlavě. Na těch talárech a čtvercových čepicích si tady zakládají od útleho věku. Snad i v tom nejchudším domečku visí na stěně fotka dítěte nebo dospělého v taláru a s krabicí na hlavě. Taky všechny možné diplomy. Třeba i takové jaké jsme dostávali na dětských táborech tak to vše je tady velmi ceněno. Snad proto, že donedávna tady mnoho lidí neumělo ani číst a psát, vzdělání tady má vážnost.
Takže jeli s námi studenti, nadupaní teorií, nažhavení sloužit. Mnozí museli vyvěřit dost peněz na tento výjezd. Mnozí překonali strach z řeky a z nepohodlí. Mnozí museli misijní výjezd napracovat předem v mimořádných směnách v zaměstnáních (žádná dovolená). Takže studenti byli natěšení. Jeli jsme autobusem 5 hodin do Wiwilí. Cestou nám dvě milé sestry nabídli místní hit. Takové žluté bobule asi z palmy a je to v kyselém nálevu. Hrozně to smrdí a všichni si to rádi dávají. S díky jsme odmítli a holky nás hned s úsměvem poučili, že to je základní chyba na misii. Odmítnout co ti kdo nabídne. Já jsem jim řekla, že ony se určitě neurazí a Zbynda jim řekl, že taky nám Bůh dal rozum a svobodu. Než si dát a zvracet, raději odmítnu. Takhle jsme se minule vytratili, když domorodci přinesli několik dní starou rybu, že je dobrá čerstvá. Taky jsme slyšeli příběh o misionáři, kterého záměrně otrávili. Takže teorie je dobrá do školy. Duch svatý ví všechno. Kéž dáme více na Něj než na lidi.
Přespali jsme v domě pastora ve Wiwilí a časně zrána vypluli na río Coco. Vzhůru po řece dolů do San Andres. Mezi studenty bylo i několik profesorů, kteří jeli vyučovat na „universitu“ která se právě v San Andres otvírala. San Andres je místo, ze kterého byla většina minulých fotek viz fotoalbum río Coco. Studenti biblické školy v SA jsou většinou domorodci Miskito a Mayangna, pastoři a služebníci. Vyučuje se a studuje se ve španělštině. Domorodí křesťané, kteří neumí španělsky, nebo neumí číst a psát, jsou křesťané vírou, ale neznají Boží slovo.
Cestování na řekách
Po 10 hodinách plavby jsme šťastně dopluli do San Andres. Tam celá výprava přenocovala a ráno jsme se rozdělili do jednotl. komunit. Program byl jasný. Podpořit místní církev, aktivity pro děti a evangelizace po „domech“. My jsme jeli se skupinou do Amaku na río Bocay, kde pastoruje pastor Silvestre. Chtěli jsme mu předat Bibli a jet s ním po řece Amak do Puluguas. S jeho pomocí a autoritou do komunity vstoupit a domluvit s náčelníkem tzv. tatunou náš budoucí pobyt v komunitě. Lodivod, který nás vezl z Wiwilí a známe se už z minulé výpravy, přislíbil, že budeli dobrý stav řeky Amak, že nás do Puluguas doveze. Samozřejmě jsme měli stranou peníze na benzín.
Lodky na kterých jsme zatím jeli na řekách, jsou stabilní, dlouhé, a pojmou tak max 20 lidí bez nákladu, nebo méně lidí a náklad. Samozřejmě čím víc lidí, tím větší spotřeba benzínu. Loďka nemá ani stříšku, vypadá jako dlouuuuuuuhá pramička. Je na fotce viz web stranky. Motor 40 a stabilní lodka jsou dobré na delší cesty a také do peřejí. Čím horší stav peřejí, tím větší spotřeba benzínu. Na 140 km po řece tam a zpět tedy asi tak 280 km je potřeba 60 galonů tedy asi 230 litrů benzínu. Na to by auto ujelo 3000 km. A jen popojíždění 20 km sem a 20 km tam klidně vyjde na několik stovek za benzín. Takže jet na nahoru na řeky je hrozně nákladné cestování spojené s nemalým rizikem. Někteří lidé zaplatí spoustu peněz za adrenalínový rafting, jen aby se nějak odreagovali. Helmu, vestičku, pádlo a jedem. Jet nahoru na řeky je o přežití a musíš mít důvod, který stojí za to tam jet. Stále znovu a znovu mě fascinuje jak obchodníci s potravinami nebo s oblečením jsou ochotni cestovat na nebezpečných řekách do zapadlých vesnic, jen aby prodali své zboží. V posledních týdnech se utopilo mnoho nákladu rýže, fazolí cukru a různého zboží v peřejích. I přes velké riziko, vyjíždí na řeky další a další obchodníci. Zatímco křesťani váhají, jestli to za to vůbec stojí.
Takže lodivod s námi dorazil do Amaku, kde se ubytovala skupinka určená pro Amak a my jsme se s pastorem Silvestrem domluvili, že jedem do Puluguas. Lodivod neřekl ne, ale že musí najít někoho kdo řeku Amak zná, a že tam vlastně skoro nejezdí a že motor má půjčený atd. když jsme si s lodivodem povídali první den výpravy o tom, že bychom chtěli žít v komunitě Puluguas nejdřív mu málem vypadly oči z důlků jak je na nás vykulil, pak se usmíval jako že je to dobrý vtip, pak kroutil hlavou, že je to nemožné, že podmínky jsou tam tak těžké a místo je tak odlehlé a že ještě nikdy o nikom neslyšel, kdo by tam šel dobrovolně žít. Pak si nás chvíli prohlížel stylem no jo, blázniví gringos. Něco jako blázniví bílí američani. Pak se nám vyhýbal a bud se culil nebo kroutil hlavou a ted tedy přišla ta chvíle jedem. Vnímala jsem, že to není o penězích, že i kdybychom mu nabídli větší částku, že tam stejně nechce jet. Také jsem vnímala, ať netlačíme na pilu. Zatím se Zbyněk ještě nedomluví tak mnoho vyřizování je na mně, protože mu nemohu překládat větu po větě, někdy to i lidi ruší a uplně přestanou mluvit a pak už není co překládat. Lodivod nám říkal, že ta řeka je nebezpečná a lepší se tam hodí lodka s 15 motorem a tu že má pastor ve vedlejší vesnici atd, takže jsme se nakonec dohodli, že poprosíme pastora Fanora z vedlejší vesnice a lodivod je zproštěn příslibu. Jako bychom slyšeli tu ránu, jak mu obrovský kámen spadl ze srdce. Úplně se rozzářil a pookřál a hned, že kdyby to nevyšlo teď, tak příště už bude mít svůj motor ne půjčený a určitě nás tam vezme atd. Zůstali jsme tedy s ostatními v Amaku. Ubytovaní jsme byli v domečku církve. Domek postavil pastor Gregorio, který momentálně studuje biblickou školu v Managuě. Vařila pro nás pastorova žena Digna a její sestra Dominga. Potraviny jsme si donesli s sebou.
Amak a Mayangna
Komunita Amak je na řece río Bocay. Zatímco komunita Puluguas je na řece Amak, což je malý přítok řeky Bocay. Kolem řeky río Bocay žijí domorodci Mayangna. Mayangna znamená my. Celkem 6000 obyvatel v komunitách na Bocay. Ačkoliv domorodci podléhají Nikaragujské vládě, oblast kde žijí je autonomní a Mayangna mají svou vlastní vládu, samosprávu. Mají své vlastní zákony a pravidla. Půda, zlato, stromy i zvěř a veškeré přírodní bohatství na jejich území patří domorodcům. Nutno dodat, že jak Miskito, tak Mayangna svou přírodu střeží a chrání a nedovolují kácení stromů ani odchyt zvěře. Na jejich území nemůže vlastnit půdu nikdo, kdo není domorodec. A jestli vám dají povolení k pobytu, kdykoliv vás mohou doslova násilím vyhnat, jak se to teď zčerstva stalo mnoha nedomorodým obyvatelům komunit.
Mayangna také žijí na atlantickém pobřeží hlavně kolem Puerto cabezas, kam jsme chtěli původně jet, ještě když jsme byli v Čechách. To bylo proto, že jsme to objevili na internetu a pak v časopise Moravské církve přímo v Hernhutu o práci mezi Mayangna v komunitách nad Puerto Cabezas. Ačkoliv se nazývají Mayangna patří jazykově do skupiny Tuahkas. To je pro nás důležité protože:
obtížně jsme v Managui sháněli Nový zákon v Mayangna. Nakonec se nám podařilo ho okopírovat i jsme dostali originál jako dárek. Okopírovali jsme také mayangna španělský slovník. Vy kdo sledujete naší cestu a čtete dopisy víte, že jsme dostali i celou Bibli mayangna. Velmi jsem se těšila, jak si nahraju na diktafon četbu NZ v mayangna. Abych mohla jazyk poslouchat a dostat do uší. Jenomže Bibli ani NZ v mayangna nikdo nerozuměl. Až mi vysvětlil místní učitel, že mayangna z atlantského pobřeží je vlastně tzv. tuahkas a málokdo jí na Bocayi rozumí. Takže důležité zjištění Mayangna při řece Bocay nemají Bibli ani její část ve svém jazyce a tak používají španělskou Bibli. Španělsky v komunitách mluví jen někteří. Hlavně muži, a starší mládež. Někteří Mayangna mluví i více jazyky, mayangna, tuahkas, miskito, i španělsky. Ale mnoho můžů, ženy a děti španělsky nemluví. Jazyk mayangna zní dost složitě. Jedna španělská věta se přeloží několika obsáhlými větami v mayangna.
Zbynda se nikdy o jazyky moc nezajímal, ale zjištění, že lid Mayangna při Bocayi nemá nic z Písma psáno ve svém jazyce, ho úplně pohltilo. Neustále o to mluvil, rozjímal a když ted, po 14 dnech se ho zeptám, co chce za sebe napsat do misijního dopisu, řekl, že pro něj nejsilnější zážitek z misijního výjezdu, co ho nejvíce označilo, bylo právě toto zjištění.
V Amaku žije 1260 obyvatel. Většina se hlásí ke katolické církvi, malá menšina k Moravské církvi a hrstka obyvatel, v podstatě několik rodin, jsou Asembleas de Dios, v místních poměrech to znamená znovuzrození, evangelikální křesťané. Praktikuje se čarodějnictví, mnohoženství, jsou problémy s alkoholem, drogami. Někteří obyvatelé, kteří se hlásí ke katolickému vyznání, jsou praktikující okultisté. Za poplatek 1000 cordob asi 900kč čarují proti lidem.
Ve vesnici je škola, nemocnice, rádio místo telefonu, a taky centrum místní samosprávy. Škola to zní dobře, že? Když prší, a leje denně, žáčkové se musí tisknout k jedné stěně budovy, protože dovnitř prší. Prosklená okna neexistují, topení neznají, a když fičí vítr, děti se snadno nachladí a onemocní. Nemocnice to také dobře zní. Tedy doktor by měl být v nemocnici jednou měsíčně. Realita je taková, že teď několik měsíců doktor prostě nebyl. V komunitě Puluguas není nic, ani škola ani nemocnice ani krámek ani radio, žádné spojení.
Lidé žijí z toho, co vypěstují nebo uloví. Pěstují rýži, kukuřici, fazole, zeleninu. Políčka mají velmi daleko několik kilometrů od vesnice. Často jim úrodu zničí divoká zvířata nebo uragány. Někteří mají stáda krav, slepice atd. pokud mají slepice křestani, většinou jim je někdo ukradne. U domu jsou psi, co vypadají jako chodící kostry v posledním tažení. Když není co jíst, trpí hladem děti. Kdo by přitom ještě živil psy? Děti vůbec žijí v těžkých podmínkách. Patří k místní kultuře mít hodně dětí a to brzo. Děvčata rodí ve 12,13,14 letech. Děti se batolí v prachu, často mají otevřené boláky na tělíčku nebo na hlavě. Jak mámy vaří na ohni je v chýši spoustu kouře a děti mají nudle u nosu, všelijaké kašle, teploty atd. Chybí čistá pitná voda, oblečení, boty, léky, deky, moskytiery.
Přidali jsme se tedy ke studentům a pomáhali s programem pro děti. Vzpoměla jsem si na jednoduchou písničku od Jirky Zmožka zpívej zpívej zpívej Ježíš tě má rád. Takže se to jeden chlapec naučil zahrát na kytaru, já zpívala španělsky, a jeden bratr to zpíval mayangna. Jirkova písnička zněla španělsky pak maynagna a dětem se to moc líbilo. Byla i piňata viz fotky. Večer byla bohoslužba.
Další dopoledne měla sestra Ofelie, zdravotní sestra, osvětovou přednášku pro ženy. Plánované rodičovství, antikoncepce, děti a paraziti atd. Antikoncepce už dorazila i do odlehlých vesnic, ale z nedostatku informací páchá i škody. Např. nějaký tip antikoncepce pro ženy, které už mají mnoho dětí a další nechtějí, brala úplně mladá žena a teď je nešťastná, protože už mnoho roků nemůže otěhotnět.
My se Zbynkem jsme mezitím poslali kurýra se zprávou pro pastora Fanora do vedlejší vesnice, jestli nás vezme do Puluguas. Další den pastor Silvestre důležitě promluvil s představenými, kteří rozhodují o veškerém dění ve všech komunitách. A měl tedy od obou náčelníků- tatunů povolení ke vstupu do Puluguas. K reálnému vstupu je ještě potřeba povolení od tatuny v Puluguas a to se získá tak, že se tam jede, a buď vám dovolí vystoupit na břehu a vstoupit do komunity anebo vás rovnou pošlou pryč. Čekali jsme tedy na odpověď pastora Fanora jestli bude loďka. Zbynda řikal, jsme pár kilometrů od cíle, kam jsme chtěli vstoupit a trčíme tady. A já věděla, že všechno je jak má být a Bůh má vše pod kontrolou. Mezitím jsme se dozvěděli, že existuje celkem 5 komunit, kam ještě neproniklo evangelium a není tam žádná evangelická církev. Z toho Puluguas je nejvíce stranou. Nedávno se tam snažili kázat evangelium 2 sestry z komunity Amak a vyhnali je pryč.
Se studenty jsme se byli se podívat v místní škole. Písnička zpívej zpívej opět měla úspěch. Odpoledne jsme šli kázat do domů. Studenti udělali plán, abychom nevynechali žádný dům. Ó to bylo pro nás úžasné. V tom jsme šťastní ve sdílení evangelia. Šli jsme ve dvojici se Zbynkem. Šel s námi chlapec, který v případě potřeby překládal do mayangna. Lidé byli otevření, reagovali velmi vřele. Často nás pozvali dál, což je vždy samo o sobě velký vstřícný krok. Někteří měli spoustu otázek, protože mnozí neumí číst, neznají a neví, co je psáno v Bibli. Mnozí říkali, kéž by to bylo všechno tak, jak řikáte. Ale na výzvu mnozí reagovali „musím to ještě promyslet. Snad příště.“ Přesto 2 duše přijali Ježíše Krista jako svého Pána.
Jedna žena se vysmívala tomu, co jsme říkali, a posměšně něco říkala v mayangna. I když jsem jí nerozuměla ani slovo, varovala jsem jí, ať se nevysmívá evangeliu a Ježíši Kristu. Večer na bohoslužbě jsem se dozvěděla, že to s tou ženou pohnulo, protože se úplně lekla, že rozumím jejímu jazyku a tedy jejímu vysmívání. Utíkala to říct do vedlejšího domu, úplně vylekaná. Duch svatý jí sám usvědčil v jejím srdci. Modlili jsme se také za uzdravení hluchoněmého chlapce. Reagoval zvuky a po cestě si pak tleskal rukama. Také jsme se modlili za nemocnou ženu. Poslali jsme jí na posilnění kuřecí polévku v sáčku. Šli jsme kázat do vesnice i druhý den a to se seběhlo spoustu lidí a dětí a poslouchaly. Někteří z nich večer přišly na bohoslužbu. My jsme ještě stále měli naději, že alespoň poslední den našeho pobytu by mohl přijet pastor Fanor a vzít nás do Puluguas. Dozvěděli jsme se, že Fanor je studentem biblické university a že je tedy v San Andres. Škola je vždy 1x za měsíc na 3-4 dny.
tradice a kultura
Zbynda rád v kázání cituje výrok bratra Osborna, který říká, že Bůh má dvojčata, víru a lásku. A dábel má také dvojčata, tradici a kulturu. Čím víc o tom přemýšlím a zažívám to, tím víc to vidím jako pravdivé. A není to jen o jiných cizokrajných tradicích a kultuře. Extrémně to u nás můžete vidět třeba v některých vesnicích na Moravě. Tradice a kultura, trnkovica, vinohrady, nářečí, kroje, procesí a chození do kostela. V Čechách také lidé lpí na mnoha zvycích, na vzdělání, na úrovni projevu, na české kuchyni, na pivu, drží si chození k doktorům, chození na hřbitovy, chození na houby, na ryby, na tenis, na konference, ještě šlechtění zahrádek atd. V naší církvi jsme to vždycky dělali na úrovni tak a tak a přesto nejede vlak. Takže tradice a kultura, jak řekl Ježíš, činí Boží slovo neplodné, neefektivní. Mk.7,13. Chceme li se držet lidských tradic a zvyků, (včetně tradic v křesťanských církvích), pak nemůžeme zakusit sílu evangelia a svobodu Ducha svatého.
Základní poučka pro misionáře, přizpůsob se místní tradici a zvykům pokud to nejde proti Písmu (např.slavení cizích bohů, mít více žen atd.) Dělej všechno tak, jak to dělají lidé kolem tebe, jez co jedí oni, příborem nebo rukama nebo hůlkama. Židům židem, řekům řekem. Takže před cestou si všechny sestry povinně sundali naušnice a bylo řečeno, že musí chodit v sukni, abychom se nevymykali místním zvykům. V oblasti komárů, kde se vyskytuje i tzv. horská lepra, kterou přenáší právě komáři. Chodit v sukni. Ach jo. Naušnice jsem si nechala, a chodila v sukni. Ono se řekne, chraňte se repelenty, ale někteří štípači neví, že by neměli štípat přes repelent. No a když se člověk myje venku, nebo jde dělat potřebu, tak moc nestíhá se ohánět kolem sebe.
Cokoliv není z víry, je hřích. Studenti trvali na tom, že budou dodržovat hygienu a půjdou se umýt do špinavé řeky. Já bych sama o sobě nešla, ale aby o mně neřekli, že jsem špindíra, šla jsem. Ne z víry, ale kvuli tomu co by si o mně řekli ostatní. Sestra Ofélie se nakonec myla v řece úplně oblečená, i s holinkama. Já šla stranou do takové loďky a tam mě teda ty potvory zeštípaly a ještě jsem si o něco ostrého rozřízla prst. Po takovém umytí se projdete blátivou břečkou a z dusna jste zas ulepení jako před mytím. Byla jsem tak strašně poštípaná, že sami místní ženy mi říkali, choď v kalhotech a v sukni jen na bohoslužbu. Mnohé ženy měly naušnice a já jsem jim mnoho naušnic z čech rozdala. A tak to vypadá, že zákonický problém s dodržováním místní kultury a tradic mají spíše křesťané, než lidé odlišné kultury a tradice. Věřím, že je lepší dělat vše z víry a s citem ducha svatého a ve svobodě, než křečovitě dodržovat teorie a naplňovat představy druhých lidí.
fyzické a duchovní
Mnozí studenti, kteří byli s námi i v ostatních komunitách trpěli únavou, bolestmi, žaludečními problémy, teplotami a nevolností. Tady v Nikaragui se obecně hodně užívají léky, které jsou volně k dostání skoro v každých potravinách. Je zde mnoho lékáren, v každé vám více či méně odborně doporučí léky, nebo injekce. Některé léky by u nás byli jen na předpis. Pilulky se obvykle nekupují v krabičce (příbalové letáky žádné), ale na počet. Třeba 3 ibuprofeny z platíčka. Nebo 2 heřmánkové čaje z krabičky. Zbyněk měl už po cestě silné bolesti a v noci pak už nemohl ani spát. To víte, že vyznával Slovo a modlili jsme se. Zdravotní sestra Ofélie mu dala injekci a pak už to bylo dobré.
Poslední večer v Amaku bylo shromáždění až do půlnoci, tančili jsme a radovali se společně před Pánem. Pak se naše skupinka rychle uložila ke spánku. Moje hamaka byla trochu stranou přitisknutá k dřevěné stěně. To kvuli rozmístění trámů. Ještě jsem si dlouho upravovala moskytieru až jsem konečně jako poslední ulehla, když už všichni spali. Najednou jsem venku slyšela zřetelné těžké lidské kroky a vnímala jsem napjatý strach. Domek tzv. tambo není přímo na zemi, ale nad zemí na takových dřevěných kůlech nebo hranolech. Mezi prkny stěny jsou mezery, kterými se neprotáhne had, ale různí brouci jo. A najednou jsem věděla, že se něco šplhá, sune po hladkém prknu nahoru a že mě od toho dělí jen tlouštka toho prkna. To není možné, žádný člověk, ani zvíře se nemůže šplhat po rovném hladkém prkně, ale strachy jsem vyskočila z hamaky. Baterkou jsem se snažila posvítit ven a pak propátrat okolí stěny zevnitř, ale nikde nic. Všichni spali. Uložila jsem se tedy znovu do hamaky a měla jsem uplně fyzický pocit, že někdo tou škvírou mezi prkny ve stěně nebo v podlaze prostrčí mačetu a zabije mně. Nezbývalo, než se svěřit do Božích rukou, věřit v Boží ochranu, v ochranu krve Ježíše Krista a andělů. Věděla jsem, že mezi mnou a Bohem není žádný můj vědomý nebo nevyznaný hřích a s biblickými verši v hlavě a na rtech jsem usnula. K ránu kolem 4 hodiny jsem musela ven a když jsem ulehla a usínala někdo chodil a štrachal vevnitř, kde jsme spali. Posvítila jsem si na toho někoho baterkou a nikde nikdo. Zbyněk, bratři i sestra Ofelie, všichni tvrdě spali. Znovu jsem usnula v úkrytu Nejvyššího. Ráno jsem o tom mluvila s vedoucím studentů. Je to zkušený bratr, který kdysi byl v místních deštných pralesích velitelem vojáků. Dozvuky občanské války jsou tu ještě stále živé. A ještě stále se odminovávají pole v horách. Ptala jsem se ho, co to mohlo být za zvíře. Řekl mi, že něco podobného zažil první noc v Amaku a celou noc se modlil, jen nám o tom neřekl. Řekl mi, že to jsou čarodějové. Pak jsem o tom mluvila s pastorem Silvestrem a on řekl, to byli čarodějové, chodí nás sem otravovat, ale nic ti nemůžou udělat. Nedávno nás sem přišlo otravovat divoké prase a když jsme ho začali honit s mačetou, proměnil se před našima očima v člověka a utekl. A jeden z mladičkých studentů člen naší skupinky mi řekl, copak jsi o tom nikdy nečetla? Copak jste sem do téhle oblasti přišli úplně nepřipravení? Copak jsi si o tom nic nenastudovala? Cožpak nevíš, že se ty čarodějové promění v opici a tak mohou šplhat a procházet stěnou? Ne, nevím, a nic jsem nečetla.
Nejdřív jsem byla na toho nafoukaného studentíka naštvaná. Přijede si sem nadupanej teorií, pak se na mně vytahuje a jak si splní svůj misijní výjezd a dostuduje, najde si teplé místo pastora a bude vyprávět, jak byl na 3 dny na misiích. Jenomže my sem za pár dní přijdeme a budeme tady žít. A kdyby mi radši řekl Boží slovo, to by mě povzbudilo víc než jeho pohrdavé poznámky. No pak jsem to otočila a řekla jsem dobře. My jsme přijeli možná nepřipravení, protože jsme neměli žádnou možnost si nějaké materiály načíst. Přijeli jsme s Božím slovem a s vírou v Ježíše Krista a s důvěrou našemu Otci. Tak bud tak hodný a nějaké materiály nám internetem pošli. Myslela jsem to vážně. Řekl, že jo. (je to už 14dní a zatím nic nepřišlo)
Tuburus
Do Puluguas jsme se nakonec nedostali. Bůh má své časy, způsoby a věřím, že vše je jak má být. Protože Jeho cesty převyšují ty naše a Jeho úmysly převyšují ty naše. S pastorem Fanorem jsme se setkali v San Andres a domluvili se předběžně na cestu do Puluguas v září. V září pojede na misijní výjezd druhá skupina studentů z univerzity Luthero.
V sobotu ráno pro nás do Amaku přijel pastor Eligio a taky lodivod a někteří z profesorů, udělali jsme společné fotky a rozloučili se. Bratři a sestry z Amaku k nám byli velmi pohostinní. Pastor Silvestre nám dokonce udělal improvizovanou koupelnu z černých igelitů a kdosi nám tam každý den přinášel 2 kýble čisté vody na umytí (pro 6 lidí). Jedna sestra nám prala špinavé prádlo, a děti to nosily v pytlích k řece a v kýblých od řeky. Lidé přicházeli a přinášeli čerstvý sýr (od krav co se volně pasou na okraji džungle, žádná chemka), kohouta na polévku, rýži vařenou v sladkém mléce.
Loučení bylo vřelé a my jsme se už při loučení těšili na návrat. Je jasné, že být takhle se skupinou studentů, kteří s sebou přivezli i spoustu dárků a věcí je jiné, než až pak pojedeme sami naostro už bez dárků, jen s tím nejnutnějším.
Cestou zpátky do San Andres, kde jsme se měli všichni setkat a mít společnou bohoslužbu, jsme jeli do Tuburus. V Tuburus byla další skupinka studentů. Tuburus je malá komunita Miskito, na řece río Coco. Je jen kousek od San Andres, a malou skupinku křesťanů tam pastoruje pastor a jeho žena Zuzana. Zuzana je nějak známější než její muž. Zuzana neumí číst. Fotky z Tuburus jsou ve fotoalbu v río Bocay i v río Coco. (tam co mačetou pastor Juan rozsekává kokosový ořech a jezdí tam kluci na koních jen tak bez sedla). Zmiňuji se o Tuburus, protože nám tam pastor Elegio, který má na starosti misie mezi miskito i mayangna, nabídl místo pastorů. Že by nás tam potřebovali. My máme na srdci lid Mayangna při řece Bocay a věříme, že Bůh má pro nás práci tam. Ale jsme otevření a Bůh má své plány, cesty i způsoby. Zatím zůstáváme nasměřovaní na Bocay.
návrat
V neděli ve 4 hodiny ráno jsme se se zavazadly plnými špinavých věcí a s posledními zbytky pitné vody nalodili do lodky a vypluli směrem k našim domovům. Všichni bohatší o nové zkušenosti, které nás učinili pokornějšími a více závislými na Bohu samotném. Člověk si na takových cestách a mezi lidmi, kteří žijí v tak drsných podmínkách, uvědomí mnoho o sobě. O své soběstřednosti, povýšenosti, naivitě i necitlivosti, o vztahu s Bohem atd. Studenti byli většinou hodně unavení a vyčerpaní. Předpokládaný příjezd do Wiwilí, kde končí cesta po vodě, byl kolem 17 hodiny. Cestou jsme měli mít jedinou zastávku kolem 13 hod na oběd v jedné chýši u řeky.
Vypluli jsme za šera a pomalu se rozednívalo. Pláštěnky připravené po ruce, někteří měli plovací vesty. Lodivod dostal jako dárek 3 měsíční mládě papouška amazonského, a protože měl plné ruce práce s kormidlem papoušek překážel. Ostatní s ním neměli moc trpělivosti, takže jsem ho tak trochu měla na starost. Celou dlouhou cestu. Seděl mi na rameni nebo na ruce a občas příšerně řval do ucha a hlavně jsem musela dávat pozor, aby nespadl do vody. Někteří studenti měli strach z obávaných peřejí, protože zrovna před pár dny se tam utopil náklad a pořád se ptali, jestli už budou ty peřeje. Když jsme dopluli k peřejím, lodivod usoudil, že řeka je divoká a že by bylo lepší jít pěšky. Dorazil ke břehu a mě se vůbec nechtělo z lodky. Studenti vystoupili a já si všimla, že pár odvážných mužů zůstalo v lodce, včetně Zbyndi. Nebála jsem se peřejí a nechtělo se mi jít pěšky a už vůbec ne bez Zbynka. Dovolila jsem se, jestli tedy můžu taky zůstat v lodce a rozloučili jsme se se studenty, že se sejdem za peřejemi. Tady je stezka, není se kde ztratit. Hasta la vista.
Peřeje byly samý vír a mlejnice jak se tady říká, ale lodivod je přejel přesně, ostře a rychle, asi za 5-10 minut to bylo za námi. Ani jsme nenabrali vodu do lodky. Zakotvili jsme u břehu a dlouho čekali na zbytek výpravy, bylo jasné, že něco není v pořádku. Studenti zabloudili na okraji džungle. První dorazil profesor se svou ženou a jednou studentkou. Profesor je ostřílený zkušený muž, který byl v horách v džungli za války. ALE nebyl vedoucím výpravy. Vedoucí byla jedna mladá sestra, která tudíž měla autoritu, na které trvala, a tak se stalo, že sestra se dala jinou cestou než bratr profesor a studenti se rozdělili atd. Zprávy nebyly moc dobré. Že někteří studenti zkolabovali na cestě, zvrací a nemohou dýchat, popadali do divokých rostlin a jsou poškrábaní a nějaké vymknuté zápěstí atd. lodivod i ostatní bratři se tedy vydali hledat studenty. Za chvíli dorazila sestra, která vedla výpravu postupně se našli i ostatní. Bylo vidět, že si všichni sáhli na dno svých sil. Někteří se vrátili s horečkou. Znovu jsme vypluli.
Nebylo jasné, jestli vůbec ten den doplujeme do přístavu ve Wiwilí anebo budeme muset přenocovat v hamakách v domku u řeky, kde nás čekali na oběd. Bylo rozhodnuto hnát do přístavu. Oběd se nedalo vynechat, protože milá sestra o nás věděla a měla navařeno pro výpravu. Tedy zabila slepice a navařila. Jídlo přišlo vhod a pozvedlo náladu skleslé skupině. V 18 hodin se setmělo. Nemám to ráda. Cestovat za tmy řekou plnou plovoucích kmenů a vyčuhujících kamenů. Narazit na takový kmen nebo kámen znamená bud rozbít motor, nebo rozbít nebo převrátit lodku. Cestou jsme na březích viděli vyhřívat se krokodýli a ted za tmy nouzově přistávat u břehu nebylo vůbec lákavé. Stmívání, šero a bezhvězdné, zatažené tmavé nebe, občas déšť. Lodivod problikával baterkou, aby viděl vzdálenost od břehu. Bylo ticho a každý si to nějak řešil v sobě. Začali jsme se Zbyndou nahlas zpívat české chvály a modlit se a prokřikovat hlasitě v jazycích. Ostatní seděli jak zařezaní. Díky Bohu jsme kolem 19.30 dopluli do přístavu. Vypluli jsme ve 4 ráno a dopluli skoro ve 20 hod.
Taxikem jsme se mokří a vlhcí postupně dopravili do domu pastora. Tam nám rychle udělali teplou večeři. Ještě ten večer si skupina vyříkala, co bylo potřeba. Pastor Elegio, který vedl celou výpravu, řekl, že takové zkušenosti nás proměňují a posouvají blíž k Bohu. Protože ve známém prostředí a v klidných situacích všedního života si můžeme pohodlně jet s Bohem ve vyjetých kolejích a myslet si kdoví jak nejsme duchovní a věřící atd. ale v neznámém prostředí a právě v takových situacích, se člověk dozví jak na tom opravdu je a všechno je to k dobrému. Pastor jemně, moudře a citlivě všechno pospojoval k dobrému. Pro mě osobně to bylo velmi silné, protože vést jakoukoliv skupinu není snadné. Vést skupinu křesťanů kde mnozí všechno ví a všemu rozumí, je ještě těžší. A pak ještě ty lidský pravidla, tradice a kultura.
V pondělí jsem měla narozeniny. Pastor Eligio nám dal krásného malého papouška. Tady se mu říká čokolíto. Vypadá jako přesná malá kopie amazonana. Řikáme mu Carlíto nebo Karlíček. V autobuse z Wiwilí jsme potkali pastora, který byl s námi na minulé výpravě. S radostí jsme si vyprávěli o zoně na Bocay a rio Coco, co je tam nového atd. Pastor nám říkal, že z minulé výpravy onemocněl a 2 týdny ležel a že ještě dodnes špatně dýchá, protože tam nahoře je silná vlhkost vzduchu a někteří lidé to špatně snáší na průdušky. Uvědomila jsem si, jak nás Bůh chrání a posiluje a že to, že vše relativně dobře snášíme, je nadpřirozená Boží milost. Boží zázrak denodenního života. Po 5 hodinách natřásavé jízdy autobusem po prašných, blátivých a rozbitých cestách (a na splašený krávě už jsi jel? Z povídky Šimka a Grosmanna jízda tramvají) jsme unavení s batohy na zádech a s vidinou odpočinku konečně dorazili do Jinotega. Naše Jiskra byla ten týden na venkově u zvěrolékaře, od kterého jí máme. Takže si to tam užívala se svými sourozenci a nejspíš se viděla i s mámou.
Když jsme dorazili do naší ulice, byla neobvykle plná bláta. Zbynda už něco tušil. Přebrodili jsme se k našemu domečku, otevřeli dveře a všude bylo plno zaschlého bláta. Sundali jsme batohy a začali likvidovat tu malou pohromu. Po stěně lezlo plno klíšťat. Dozvěděli jsme se, že se v sobotu rozvodnila řeka a zalila mnoho domů. Od soboty do pondělí tak bylo bláto v domě. Klíšťata asi přinesla voda a pak se rozmnožili. Když bylo vytřeno a uklizeno, zašli jsme si na oběd a stavili se v církvi, říct pastorovi, že jsme se živí a zdraví vrátili z misijního výjezdu na río Bocay.
Co je u nás nového?
S praním mi pomáhá jedna sestra z církve. Původně přišla pomoc s prádlem od bláta, ale domluvily jsme se jednou týdně pravidelně. Pere dobře, čistě, rychle a zkušeně. Chodí prát do rodin a přivydělává si tak na živobytí. Platíme jí k oboustranné spokojenosti a pro mě je to velká pomoc.
Nějak nám zlobí outlook a nejdou přes něj odesílat fotky což nám zkomplikovalo práci s fotkami. Zkoušeli jsme to vyřešit chatováním s odborníkem na seznamu, ale nepomohl nám.
Zbynda pokračuje v denním kurzu španělštiny. Radost nám trochu pokazilo zjištění, jak moc se snažili ve škole s námi vychytračit. Domluvili jsme se na ceně 50 dolarů měsíčně, což třeba v Evropě by byla dobrá cena za individuální vyučování. Neptali jsme se, kolik platí místní studenti za kurzy angličtiny. A bylo nám jasné, že jako cizinci máme vyšší cenu. Původně jsme domluvili, že v případě 2 hodin denně, by nám udělali cenu asi 70 dolarů. Na druhou hodinu přišel člověk, který není učitel, táhlo z něj pivo, a dost tlačil na Zbyndu ohledně peněz. Paní Fatima pak začala mluvit o 2 hodinách denně, takže za 100 dolarů. Bylo jasné, že jim jde velmi o peníze. Zbynda odmítl nekorektního neučitele, a taky vzal jen jednu hodinu denně. Má nějakého mladého učitele. Když jsme se dozvěděli od jedné naší známé, že za angličtinu platí Fatimě 20 dolarů, bylo nám líto, jak moc přehnali cenu pro nás. A to jsou věci, které člověka sráží a nepožehnají ho. Zbyněk často mluví o tom, jak si váží a oceňuje každý finanční dar a víme, že nám posíláte na misii. A když se pak člověk dozví, jak se ho ostatní snaží finančně využít, je to líto. A přitom Zbyněk ten kurz potřebuje a pilně se učí.
Několik dní a večerů jsme trávili zabíjením přemnožených klíšťat. Mezitím jsme s majitelem domku řešili, aby sem přišli vystříkat dům proti všemu. Přemnožili se z bláta i komáři. Přišli stříkat proti švábům někde v okolí byl případ dengue. Klíštatům to bylo pro smích, nezabíralo na ně nic. Pak použili nějakou silnou chemku a je od klíšťat klid.
Je sice místní zima a tedy období deštů, ale jsou neobvykle časté hurikány a tropické bouře v Nikaragui i okolních zemích takže to má za následek neobvykle silné deště. Což znamená, že se ucpou kanály v naší ulici, stoupne voda a zaplaví nám dům. Za poslední 2 týdny nás to takto 3x vyplavilo. Jednou 2x za jedno odpoledne. Unavení, poštípaní, místo kázání v ulicích nebo v církvi, řešíme šurování podlahy a vykuřování domu. Někdy by to člověk prostě vzdal. Dnes ráno jsem vstávala a řikala jsem si, Bože, jak to děláš, že jsme si zvykli spát na jedné uzké matraci v posteli pro studentíka, dva dospělí lidé ve středním věku, ha ha a taky spíme v hamakách a vůbec děláme věci, jako mladí, silní, zdraví. Moje maminka, když nás vidí na fotkách říká, nevím, jak je to možné máte to tam tak těžké, ale vypadáte mladší a spokojení.(až na ty šediny)
Doléhalo ted na nás tak trochu klesání na mysli a pocit, že nepatříme nikam a nemáme nikde domov. A jestli vůbec má náš pobyt tady smysl atd. Psali jsme vám v jednom dopise z Managui, že jsme navštívili brazilské misionáře. Bůh je tak úžasný. Nedávno nám bratr Janolio volal, že se za nás denně modlí. A jak se máme. No a ve středu už jsme byli opravdu unavení z mnoha věcí a představte si, ve čtvrtek za námi z Managui přijel autobusem (2,5hod) bratr Janio s manželkou a 3 syny, že mají na srdci nás povzbudit, potěšit a mít společnou bohoslužbu u nás doma. Velmi nás to potěšilo a viděli jsme, jak Bůh nám posílá lidi, aby nás pozvedli a potěšili. Jak říká bratr Pavel, potešili tak mé srdce.
Večer pršelo, ale nenatekla nám voda domů a tak jsme seděli v našem skromném domečku kolem stolu a oni celá rodina nám zpívali a hráli a četli z Písma a modlili se za nás. Cludete, žena pastora nám zpívala Bůh se o mně stará a když se zavřou jedny dveře tady, tam se jiné dveře otevřou. Také jsme se sdíleli a misionář rozumí misionáři. Pastor Janio tady zhubl o 7 kilo a musí si hlídat stravu kvůli žaludku. (to když jsme byli u nich ještě neměl) Cleudete mluvila o tom, jak se jí občas zasteskne, až to zabolí a jak se jí snaží někteří studenti ve škole, kde se učí španělštinu, diskriminovat atd. jejich španělština má silně portugalský přízvuk. Bylo pro nás vzácné, že dali svůj čas i peníze, aby za námi přijeli a přespali tady v hotelu. V Managuě jsou velmi vytížení, už jim roste nová církev, překládají brazilské chvály do španělštiny, chodí na kurzy španělštiny tisknou vlastní letáky atd. Pastor Janolio, byl asi 6 let misionářem v džungli v amazonii a pak kromě pastorování 600 členné církve byl dlouho vedoucím misijní organizace, navštěvoval a podporoval brazilské misionáře i v zahraničí a má srdce pro misii. Misie, to je Boží srdce. Potěšili a pozvedli Zbyndu, že mluví a rozumí víc než v dubnu. Ať pokračujeme. Opravdu povzbudili nás tak, že se mi vrátila radost a píseň.
Včera jsme se sestrami, které povedou u nás skupinku, byly navštívit sousedy. Darovali jsme jim evangelium podle Jana, kde jsou otázky vždy k pěti kapitolám čtení. Pozvali jsme sousedy na příští pátek k nám domů na skupinku. Všichni pozvání rádi přijali. Těšíme se.
Říkala jsem si, proč píšu tak dlouze a podrobně. A odpověď zní: mám naději, že vás dopis ovlivní a motivuje k misii. A máme víru, že za námi přijdou další Češi. Chtěl by někdo přijet pomoci s překladem Písma do mayangna? Nebo přijede nějaký křesťan lékař? Nebo zdravotní sestra? Nebo pracovat s dětmi? Nebo chodit po domech a učit lidi číst a psát? Víme, že je v Čechách hodně práce a i ve velkých vesnicích chybí evangelické živé církve. Ale Bůh vždycky mluví o světě. ON TOTIŽ NENÍ OMEZENÝ. A Nikaragua je krásná země a Bosawas je jako malá Amazonie. Jste srdečně zvaní!
Náhledy fotografií ze složky rio bocay augusto - srpen 2010